Soukromá psychologická praxe

Gestalt terapie je jeden z hlavních světových psychoterapeutických směrů a přístupů. Je využíván v klinické praxi, v poradenství, i jako prostředek v rámci sebepoznávání. Vychází z mnoha psychologických a filozofických zdrojů. Zaměřuje se na aktuální prožívání, uvědomování si svých pocitů a jejich vyjadřování, na situaci teď a tady. Obecným cílem je znovuobjevení a podpora vnitřních zdrojů, které máme každý v sobě v různé podobě. V Gestalt terapii si všímáme funkce našich potíží a zkoumáme způsob, jak se podílíme na jejich udržování. Dále hledáme, co můžeme dělat jinak.

Psycholog (terapeut) zde nevystupuje jako ten, který ví, jak by měl klient žít, co je pro něj nejlepší, není tedy odborníkem na jeho život. Využívá ale své znalosti a zkušenosti tím, že pomáhá klientovi uvědomit si více věcí ohledně jeho problému a jeho osobnosti a eventuelně pomáhá dělat kroky ke změnám, ke kterým se klient sám na základě společné práce odhodlá.
Hlavním obsahem společné práce je to, co "přináší" klient jako svůj problém, to, o čem chce mluvit, to, co ho trápí. Terapeut toto s ním sdílí, vede ho, reflektuje to, co vidí, slyší, to, co sám v tu chvíli s klientem prožívá. Převažující formou je dialog, ale někdy se využívají i některé techniky - např. přehrávání, "prázdná židle", práce s "podosobnostmi"…
Terapeut vytváří podpůrné prostředí, zdůrazňuje potřeby klienta a pomáhá k jejich uvědomění. Terapeut má odpovědnost za svůj díl práce, klient za svůj díl. To si na začátku práce vzájemně objasní.
Na první hodině se ujasňuje tzv. kontrakt, to co klient od práce očekává, k čemu by chtěl dojít, co by mělo být cílem - terapeut mu pomáhá toto zformulovat. Kontrakt může být časem po dohodě změněn či doplněn. Součástí je i domluva o ceně za služby, časové perspektivě společné práce a setkávání.
Někdy přichází klient s určitou představou o sobě, o povaze problému, o druhých, ale postupně přichází na to, že je to jinak. Terapeut zde není proto, aby klientovi potvrdil jeho vidění světa, ale aby mu umožnil si svoje představy ověřit, prozkoumat, konfrontovat. Proto se může stát, že klient odchází s “něčím” jiným, než si myslel že "dostane".
Podoba společná práce se odvíjí jednak podle povahy problému, ale také podle časové perspektivy – kolik času (společných sezení) je klient “ochoten” do práce investovat. Jinak vypadá práce v podobě krizové intervence (několik sezení zaměřených na "problém") a jinak dlouhodobá práce, kdy se pracuje s tématy, které mají vztah s historií klienta, s jeho dětstvím, dlouhodobějším vývojem problému.
Rozhodnutí se k práci na sobě obnáší ochotu otevírat se a konfrontovat se i s věcmi (fakty, pocity), které nemusí být příjemné, ale jejichž objevení, znovuprožití a zpracování může pomoci k znovuobnovení duševní rovnováhy či zlepšení kvality života.